Ten se vždy upravuje a dolaďuje podle počasí a přání nebo možností skupiny.
Letos se tohoto zájezdu zúčastnilo 35 děti, dvě maminky jako asistentky dětem se zdravotními potížemi a tři učitelky. Náš krásný týden plný dobrodružství začal v pátek, 23. června večer, kdy jsme nastoupili do autobusu a přes Maďarsko a Slovensko se vydali až na sever České republiky.
Cesta byla dlouhá, jeli jsme čtrnáct hodin. Dva řidiči se střídali a pomalu, ale jistě nás přivezli do cíle – penzionu U potůčku. Protože jsme byli o něco větší skupina než ty dosavadní, část dětí s jednou učitelkou musela být ubytována jinde. Chata Jelenka byla vzdálená jen 10 minut pěšky, a tak to pro děti nebyl problém.
Hned po ubytování následoval oběd a abychom dlouho nezaháleli, už je tradicí, že první den po příjezdu děti absolvují výstup na nedaleký Finkův kámen. Je to vyhlídka na celé okolí – samozřejmě, pro ty, kteří se nebojí a vystoupí až na vrch. Při návratu do města se žáci zaslouženě občerstvili točenou zmrzlinou a pohráli si na hřišti v parku. Po večeři vyráběli plakát, rozdělili jsme je do barevných skupin, v rámci kterých celý týden plnili různé úkoly a zbytek volného času strávili na hřišti u penzionu.
Druhý den nás dopoledne cesta vedla k Muzeu a majáku Járy Cimrmana do Příchovic u Kořenova. Víc než muzeum, z kterého se jde na rozhlednu (nejmladší v okolí – muzeum a maják byly vystavěny v roce 2013) žáky zaujal přilehlý lesopark. Tam si vyzkoušeli kuličkovou dráhu, hádali, které pohádky se skrývají za kamennými postavami, hráli si na houpačkách, skluzavce nebo zip-lineu. Odpoledne následoval zřejmě nejzajímavější bod zájezdu – návštěva adrenalinového parku v Harrachově. Zase jsme byli rozděleni do dvou skupin. Zbytek, který nezdolával překážky mezi stromy, si mohl hrát na hřišti nebo si zaplatit jízdu na bobu. Po večeři ještě následovala první část fotbalového turnaje. Přestože to byl fyzicky náročný den, někteří přece ještě měli spoustu energie a nechtělo se jim jít spát. Další dopoledne pokračovalo v Harrachově. Bylo potěšující sledovat, jak si žáci mezi sebou radí, pomáhají a morálně se podporují. Toto byla první generace, která měla možnost vyzkoušet si lanový park a velice si ho užili. Však u nás takovou možnost nikde poblíž nemají! Stejně jako jízdu na bobech – nejdříve se ostýchali a potom jeli několikrát. Zbytek dne patřil návštěvě Liberce. Nejdříve jsme se vydali na Ještěd, k televiznímu vysílači. Autobus nás přivezl skoro k samému vrcholu, pěšky jsme museli přejít pouze poslední kilometr asfaltovou silnicí. Abychom se jen nekochali výhledem na Liberec, ale také Polsko a Německo (počasí bylo krásné, tak bylo vidět daleko), děti dostaly ístky s úkoly. Po návratu do města následovala další skvělá aktivita – Hop aréna čili velký sál plný trampolín. Po chvilce byli všichni úplně zpoceni, ale zato plně spokojeni. A aby toho nebylo za celý den málo, večer se tradičně hrál pub kvíz. Jedna skupina dětí dostala „za odměnu“ dodatečný výlet na rozhlednu Černá studnice. Velice se jim tam líbilo a příště by se určitě mohla jít podívat celá skupina.
Počasí bylo vrtkavé. Po třech teplých a slunečných dnech následovaly dva chladnější, místy s deštěm. Naštěstí jsme přes největší déšť byli na návštěvě v iQLANDII. Vědecko-zábavné centrum zaujalo stejně jako i sportovní aktivity, tak ani několik hodin strávených při různých interaktivních exponátech nestačilo k tomu, aby si vyzkoušeli všechno. Kromě toho zhlédli představení v planetáriu. No a když už jsme byli v krajském městě Liberci, byla by škoda nepodívat se do centra a na radnici. Tam následovaly další nevšední úkoly, které děti velice jednoduše zvládly. Odměnili jsme je chvilkou volna, kterou strávily v nákupním centru. S taškami plnými nákupu se vrátily na ubytovnu, kde se po večeři bavily společenskými hrami.
Na předposlední, velice chladný den nám náš průvodce, učitel Vladimír Josífek společně se skupinkou svých žáků naplánoval výlet k Mumlavskému vodopádu a do blízkého Hornického muzea. I zde děti pozorně sledovaly a naučily se, že Mumlavský vodopád je největší v České republice, že se v dole těžil fluorit a další zajímavosti. Odpoledne následoval ještě jeden výstup, tentokrát to byla krátká („kilometrová“) procházka ke kamenné vyhlídkové věži Bramberk. Koho nebavil výhled, ten si našel zábavu na hřišti nebo se zvířaty, která tam chovali. Večer byl ve znamení druhé části fotbalového turnaje. Poslední den byl zároveň i nejteplejší. Měli jsme štěstí, že byl rezervován na rafty a jízdu na koloběžkách. Opět se k nám přidalo několik českých žáků. Po počátečních potížích, než jsme se všichni sladili, kdy a jak kdo musí pádlovat, se to pěkně rozjelo a skoro tříhodinovou jízdu po klidné, místy až mělké řece jsme si velice užili. Sluníčko nás hřálo, některé trochu i spálilo, ale kdo chtěl, mohl se potom v řece i osvěžit. Novým zážitkem bylo také opékání buřtů. Jen se po nich zaprášilo! Další novou nádhernou možností byla jízda na speciálních koloběžkách, při které jsme ujeli 7 kilometrů krásnou přírodou. Po povinném občerstvení – zmrzlině jsme už pospíchali na vlak. Proč jsme jeli vlakem? Zaprvé, aby děti měly novou zkušenost a zadruhé, náš autobus musel celý den odpočívat. Chtěli jsme i zpáteční cestu zvládnout v noci.
A protože se nám konečně po celém týdnu podařilo děti utahat tak, aby celou noc klidně spaly, cesta nám místo 14 trvala pouze 12 hodin. Zdraví, šťastní, spokojení a plní zážitků jsme do Daruvaru přijeli v dopoledních hodinách v pátek, 30. června. Ještě před odjezdem byly vyhlášeny výsledky celotýdenních úkolů a ti nejlepší dostali odměny, o které se postaral Svaz Čechů v Republice Chorvatsku. Všechny dostaly aspoň nějakou sladkost za snahu.
Na zájezd jeli žáci z Českých základních škol – Josefa Růžičky v Končenicích a Jana Amose Komenského v Daruvaru. Doprovázely je učitelky Tanja Kočí Valdgoniová, Tijana Trbojevićová a Kristina Kvapilová. Ve Smržovce se o ně starala Lenka Lipšová, s programem pomáhal Vladimír Josífek. Vařil skvělý kuchař Vlastík. Děti si zaslouží pochvalu za to, že pěkně jedly, slušně se chovaly a držely se domluvy.
Výlet do Smržovky je možná o něco fyzicky náročnější (nejen pro děti), ale věříme, že si ho všichni užili a budou na něj dlouho vzpomínat. Byla to výzva i pro učitelky, ale určitě se jim podařilo přenést dětem i nějaké životní lekce. Text Kristina Kvapilová, foto škola