Působení Lenky Homolové v Chorvatsku bylo výsledkem spolupráce Československého svazu a Československého ústavu zahraničního z Prahy, který nejčastěji hradil cestovní výlohy. 
Do Daruvaru přijela Lenka Homolová 5. ledna 1978, aby připravila program 3. přehlídky českého folkloru a dětského Našeho jara. Tehdy jsem jako nejmladší zaměstnankyně Jednoty a členka kulturní rady Svazu dostala za úkol ji vozit po večerech na zkoušky folklorních skupin. Byla jsem nadšena. Jako zapálený folklorní nadšenec – tehdy jsme s Jiřinou Staňovou vedly folklorní skupinu v Dolanech a starší taneční skupinu v Daruvaru – jsem tak absolvovala nejlepší a nejdelší folklorní seminář, na kterém jsem většinou fungovala nejen jako řidička, ale i jako rezervní tanečnice, když někdo scházel. Bylo úžasné sledovat Lenku při práci. Pro každou skupinu měla jen zhruba připravený tanec s nahrávkou a během zkoušky se nechávala inspirovat samotnými tanečníky. Stačilo málo, aby poznala, co od koho může očekávat, a ihned toho využila. Povzbuzovala, zpívala do taktu… občas se sama zatočila takovým tím svým ladným způsobem. Ještě dnes si mnozí ve spojení s Lenkou Homolovou vzpomenou na slovo, které říkala snad nejčastěji: pérujte. Tím se snažila dostat tanečníky do „českého tanečního charakteru“.
Anebo když na začátku tance dávala pokyn: levá, děsná – to aby rozuměli i ti, co česky neuměli. Za jízdy jsme potom spolu všechno probíraly a prodiskutovávaly. Byla v Česku uznávanou umělkyní a pedagožkou, ale byla nesmírně přístupnou, srdečnou a upřímnou osobou. Do konce jejího života nás pojilo milé přátelství.
Třetí přehlídka českého folkloru se konala za pouhý měsíc, 4. února 1978 v Daruvaru, a byl to skutečně zážitek. Bylo až neuvěřitelné, jaký měl ten měsíc intenzivní práce výsledek. V článku o přehlídce s podtitulem Renesance českého tance na krajanském pódiu napsala Jiřina Staňová: „Český tanec tedy již nebyl popelkou ve stínu temperamentních slovenských tanců, které se vždy setkávají u nás s velkým ohlasem, nebo dokonce ukrajinského kozáčku v provedení KUS Lipa z Lipovlan. Naši tanečníci dokázali předvést osobitou krásu jeho ladnosti a poetičnosti.“ Paní Lenka měla k folkloru jiný přístup, než zde byl obvyklý. Zatímco zde bylo zvykem skládat jednotlivé tance za sebe na způsob českých besed, ona dokázala z každého tance vytěžit různé variace kroků a figur. A taky nedovolila, aby každý tančil v tom, co má. Kroje musely být jednotné a odpovídat kraji. A tak byly na přehlídce vidět ladné jihočeské královničky, které zatančila děvčata ze školy Komenského, a chlapecká hra na husary, tanec Hulán z Končenic, Vrták Bjelovarských nebo Rejdovák s rejdovačkou daruvarské starší skupiny, zatímco Dežanovečtí v tanci Vejr zvládli mateníky, zdenečtí tanečníci tančili Zahradníka, Hercegovečtí mazurku, Mezuračtí valčík a Dolanští Furianta (všechny ty tance mám ještě popsané v notýsku).
Následovala porada vedoucích folklorních souborů a další pobyt Lenky Homolové už za půl roku. A potom každý rok, plných dvacet devět let. Po deseti letech se k ní přidala Eva Zetová, ale to už je jiná historie, stejně tak krásná a přínosná.
Minulou sobotu jsem se dívala na nádherný koncert k čtyřicetinám folklorního souboru Holubička. Srdce se mi zatetelilo při pohledu na nádherné tance To buly časové, Holubička, Šarapatka, Prádlo, Rejdovák a rejdovačka nebo Kozácká (který jsem pod Lenčiným vedením taky tančila) a měla jsem radost, že je i ti mladí tanečníci tančí se stejnou razancí a elegancí, jako by je tomu učila jejich choreografka.     Libuše Stráníková